Při čtení tolika sérií to občas chce i nějakou jednohubku. A mě zaujala právě „Jediná vzpomínka Flory Banksové“. Flora trpí ztrátou krátkodobé paměti, díky nemoci v dětství si nic nepamatuje. A tak i když je jí už sedmnáct, pamatuje si vše jen před svými desátými narozeninami. Má proto popsané ruce různými poznámkami a ty ji dál navádí k jejímu zápisníku, kam si poznamenává další podrobnosti. Pak ale políbí kluka a najednou má v hlavě i jednu sedmnáctiletou vzpomínku. Tím se všechno změní a vyrazí na (nezapomenutelné) dobrodružství.
Upřímně, je tohle ta nejzvláštní kniha, co se mi dostala do ruky. Má pekelné konečné rozuzlení, ale přitom se první půlku držíte zuby nehty, abyste vůbec četli dál. Dost věcí se totiž točí stále dokola, no pochopitelně. Máme tu totiž knihu z pohledu hlavní hrdinky a paměť ztrácí i několikrát během dne. Navíc se samotná Flora neustále ocitá v mysli desetileté holky, což je upřímně dost znát i na jejím chování.
Na tuhle knihu se píše hodnocení dost těžko. Ovšem vždyť on ten prazvláštní začátek (vlastně dokonce nějakých 150 stran, kde se vše stále tak táhne), měl nakonec svůj účel. Bez něj by ten konec nebyl tak úžasný. Dojemný, jedinečný každým coulem. Ale přitom… já si nemůžu pomoct, je to celé vlastně nesmysl.
Pokud se tedy chcete dojmout, nesmíte nad příběhem jako takovým moc přemýšlet. Je tam příliš mnoho zádrhelů a když jsem čekala na vysvětlení, přišlo nakonec u věcí úplně jiných. Konec knihy byl takovým nepěkným zaobalením celého příběhu.
Pravdou zůstává, že první část se pekelně táhla a druhá pak naopak dodala příběhu neuvěřitelnou jiskru. V tom okamžiku mé pocity opravdu jiskřily, vždyť jsem četla do dvou do rána. Ale třetí část mě opět utvrdila v tom, že hlavní myšlenka celé knihy je sice boží, ale celkové propracování pak už vázne. Nejen Flora, ale i každý čtenář musí být tedy na příliš mnoho stranách dosti statečný.
